Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

ZANZIBAR     (Unguja)

 

Obrazek

Součástí státu Tanzanie na kontinentu Afrika jsou ostrovy Zanzibar (Unguja) a Pemba. Ostrov Zanzibar vonící kořením nabízí prohlídku fascinujícího stejnojmenného města a výborné potápění u přilehlých korálových útesů. Jsou zde jedny z nejlepších pláží východní Afriky ..... píše se v doposud řídkých nabídkách našich cestovních kanceláří .... 

 

 

 

 

Loni jsme prodali naši krásnou chatičku, na kterou jsme neměli vůbec čas a dříve, než se penízky rozkutálely, jsme si slíbili, že si konečně zajedeme někam pořádně odpočinout a posilnit se novými dojmy a zážitky.

Pak jsme ale začali přemýšlet, kam by to vlastně mělo být? Zdenda byl pro Kubu, jeho kámoši říkali, že je to tam super. Jenže já, věčně v opozici, jsem tomu moc nebyla nakloněna – vždyť socializmu už bylo dost a na to, abych bydlela někde na hotelu u pláže a měla vyčleněno pár desítek metrů břehu moře na koupání, na to si můžu zajet do Chorvatska, kde je krásné moře, jiskrnný vzduch a kde se nebudu bát o svou svobodu a bezpečí v nějakém zkonstruovaném procesu, jak se už mnohým obyvatelům naší vlasti přihodilo….

 
No jo, ale tak tedy kam? Najednou nevíte. Chtěli byste vidět celý svět!!! Kam v tuto roční dobu? Raději do tepla. A pak to přišlo! Nic není náhoda, co se nám v životě děje. Do mejlu jsme dostali nabídku a pak už to šlo ráz na ráz. Můj sen od dětství bylo poznat Afriku. Tenkrát se mi ani nesnilo, že bych se dostala někdy do Egypta, který jsem toužila poznat. Literatury bylo málo a tak jsem si tento stát malovala ve své fantazii barvami, které tam byly, ale nebylo v těch snech všechno. O realitě jsem se přesvědčila a ubezpečila na vlastní oči před cca 7mi lety, kdy jsem prvně v Egyptě byla – lesk bohatých a neskutečná bída chudých. Dnes už tomu tak není, ale v době, kdy vládli Tutamchámon, žila Nefertiti a jiní faraoni, prostý člověk nebyl ničím, jen otrokem vyvolených, předmětem k dosažení cílů bohatých. Až byl „vytěžen“, byl zbaven života. I když jsem byla z Egypta nadšena, přesto jsem už nepocítila potřebu tuto zemi navštívit znovu, jsem z ní vyléčena (a to nejen díky obrovským střevním problémům, kterými jsme celé letadlo trpělo!). Krutost, kterou prošla tato země jsem pociťovala nejen z knih, které se pak staly běžně dostupné, ale i z toho, co jsem na svých nesčetných výletech poznala, jsem pociťovala a cítím i dnes při vzpomínce na Egypt stále.
 

V nabídce byl Zanzibar. Už jen to slovo! A navíc jsem byla ovlivněna dávným vyprávěním jednoho kamaráda, který pocházel z Tanzánie. Studoval v Bruntále na průmyslovce a já měla to štěstí, že jsem dva roky měla u sebe jako „náhradní máma“ jeho syna Deniska. Chtěla jsem na vlastní oči poznat kraj, odkud Fred pocházel. Když vyprávěl o Tanzánii, měl něhu v hlase a já to exotické vyprávění zbožňovala. Znala jsem tuto zem teoreticky a toužila ji poznat osobně..

 

Obrazek     Obrazek

 

Zanzibar je ostrovní součást sjednocené tanzanské republiky, ležícív Indickém oceánu jen cca 50 km od tanzanské pevniny. Ostrovy jsou korálového původu, nízké a ploché s rovníkovým podnebím. Téměř 99% obyvatel jsou muslimové. Žije na nich necelý milion obyvatel, každý rok je zde 3% přírůstek narozených černoušků.

 

 

Obrazek

 

 

Zanzibar

Ostrov Zanzibar (ve svahilštině Unguja) býval jedním z nejvýznamnějších obchodních center východní Afriky. Proslul především vývozem hřebíčku (koření) a také obchodem s otroky (nejmladší trh s otroky v hlavním městě Stone Townu tu byl zakázán v roce 1873). Odtud alObrazeke otroky vyváželi na východní část polokoule. Černí obyvatelé, kteří dnes žijí v Americe jsou převážně potomky prodaných otroků ze západní části Afriky. Měří na délku cca 100 km a na šířku cca 40 km. Je to nádherný zelený ostrov s příjemným klima. Ve dne i v noci se tu teplota pohybuje kolem 30 st. Celsia, přes den na slunci, samozřejmě více. Moře (oceán) dosahuje teploty 26 – 29 st. Celsia.

Z Bruntálu jsme vyjeli 26. ledna 2010 vlakem do Prahy a cestu jako vždy přečkali v docela příjemném prostředí jídelního vozu. Na letišti Ruzyně postávalo několik bílých, stejně jako my nabalených týpků. Pár z nich vystoupilo v Hurgádě, další část pak v Mombase (ti jeli do Keni na Safari) a my po cca 11,5 hodinovém letu vystoupili v zimních bundách a botách do 30 stupňového vedra na mezinárodním letišťátku v Zanzibaru (Ston Townu), hlavním městě stejnojmenného ostrova. Na letišti se to hemžilo černými muži v ušmudlaných fosforových vestách, kteří nám rvali zavazadla z ruky, aby je za dolar odnesli 10 metrů do ušmudlaného malého autobusku s řidičem, pro něhož není nic problém – hakuna matata – nejvíce vedle pozdravu frekventované slovo, s dámskými růžovými hodinkami na ruce. Symbolem to bohatství. Jeli jsme po pěkné asfaltce, která lemuje dokola celý ostrov a kochali se pohledem na dosud nepoznanou krásu, nasávali jsme novou atmosféru této části světa. Po okraji silnice chodili bosí domorodci v dlouhých kalhotách a převážně košilích s dlouhými rukávy, ženy tam nosí dlouhé pestrobarevné šaty s muslimskými šátky, někdy uvázanými tak, aby mohli na hlavách provádět přepravu materiálu, prádla, ovoce nebo jiného nákladu. Pak jsme také viděli ženy, které měly v šátku uvázané mačety a mizely v pralese za potravou nebo šly obstarat oheň na vaření. Za celou dobu jsme nespatřili na ostrově jediný kočárek s miminkem. Všechny děti jsou „donošeny“ na zádech černých maminek nebo starších sourozenců.

 

ObrazekCestou jsme potkali muže a chlapce, kterak jedou na kárce tažené zvláštní kravkou s hrbem na zádech, za který byl zaklesnutý postroj. Také se zde hojně jako dopravní prostředek používá šlapací kolo, a to v různém provedení, převážně pravděpodobně rodinný poklad, o který se dělí celá početná rodinka. Kolem cest potkáte nespočet opraven pneumatik, ať už na kola, podivné mopedy a skútry, ale také na auta. Ta tu jsou od prehistorických až po moderní s klimatizací. Na haldách odpadků kolem cest si hrají mezi pasoucími se kozami děti. Ty si hrají i na rovné ploše cest, ale poslušně uskakují před řídce se řítícími auty. Silnice jsou tu centra schůzek a zábavy. Vidíte přísně oddělené hloučky žen s dětmi a mužů se staršími hochy, kterým bylo dovoleno mezi dospěláky pobývat. Život tu plyne pomalu dle jejich jazyka: Pole, pole (pomalu, pomalu), stejně jako jejich jakákoliv činnost kromě fotbalu. Ten se tu hraje na každém rovném plácku ve všech věkových kategoriích.

Autobus nás zavezl do našeho nového 13ti denního domova – bungalovů White Sands. Po cca 60ti km jsme z asfaltky odbočili prašnou cestou, plnou výmolů a vyčnívajících ostrých korálů k mořskému pobřeží, kde nás řidič vysadil u recepce.

Obrazek

Vybalili jsme si v čistém, skromném bungalovu s velkou postelí s moskytiérou, dvěma židlemi, stolem, regálem na oblečení, reklamní prosklenou ledničkou, klimatizací a sociálním zařízením ve vedlejší místnosti za závěsem se splachovacím WC, umyvadlem a dvěma sprchami (jedna se studenou mořskou vodou, druhá s téměř stále teplou sladkou vodou). Voda je zde vzácný artikl, po celém ostrově se rozváží velkými cisternami, kam si obyvatelé 1 x za týden pro vodu dochází a plní si jí kanystry různých barev, tvarů a velikostí. Na všech (bohatších) domech (a domech ve městě) se nachází zásobníky - černé barely na 500, 1 000 a 2 000 litrů vody. Je neuvěřitelné, jak jasně bílé prádlo dokáží domorodé ženy s touto minispotřebou vody bez jakékoliv techniky a chemie vykouzlit. Chtěla bych i já k nim do učení.

 

I elektřina je tu vzácný a ceněný artikl. Dováží se kabelem po mořském dnu, který sem vede z Tanzanie. Elektriku pouští na pár hodin 2 x denně, ale i tak si ji mohou dovolit jen málokde. Ve vesnicích a na pláži je po setmění tma, že nevidíte opravdu na krok, pokud nesvítí jasně měsíc. Elektřina je zavedena jen v bohatších restauracích na pláži a to ještě ne všude. Jsou tu ale i (převážně italští) podnikatelé, kteří mají svůj agregát a sami si elektřinu vyrábí v období, kdy na celém ostrově zhasnou hlavní vypínač. Čelovka se nám velmi vyplatila, doporučuji všem cestovatelům.

Benzín (v přepočtu na naši měnu) je tu za hubičku, ale je ho rovněž nedostatek, někdy i na příděl. Nemůžete si koupit neomezené množství a tak se majitelům aut stává, že – ač auto mají, nemohou jezdit, protože nemají pohonné hmoty. Na ostrově si můžete zapůjčit auto nebo skútra, avšak ani my, ani průvodce nedoporučuje, neboť před každým městečkem a obcí jsou na silnici závory, u nich policista a ten si vždycky něco najde, za co mu budete muset zaplatit do státní pokladny nebo jeho kapsy. Proto je lepší najmout si opravdu za hubičku taxíka nebo se přepravit místní dopravou dala-dala. My jsme jí nejeli, ovšem, musí to být zážitek, neboť v tomto malinkém autobusku bez oken se na podélných lavicích tísní tolik lidí a tolik nákladu, že nevěříte vlastním očím, že se přetížené vozidlo pohne z místa. V dala-dala, jenž jezdí dle daného jízdního řádu, se přepravuje stavební materiál, potraviny, zvířata – zkrátka vše, nač si jen vzpomenete. Nedá se popsat, musíte vidět!

 

Obrazek   Obrazek

Naše bungalovy byly vzdáleny od moře pouhých cca 100 metrů, ale bosou nohou neujdete. Rozpálené betonové chodníčky mezi bungalovy už místní muži zametaly před rozbřeskem, zalévaly ibišky, oleandry, stromky s avokádem a řídkou trávu, na níž se volně procházely zanzibarské slepice, kohouti a jejich poslušná kuřátka. Byli úplně jiní, jak ty naše – vysportovaní, vyštíhlení, moc se z nich nenajíte. My jsme měli denně v našem baru na pláži k snídani na výběr: 2 vejce na tvrdo, míchaná vejce nebo španělskou amoletu. Většinou ta snídaně vypadala, jakoby ji už někdo jednou požil. Žloutek ve vejci měl stejnou barvu jako bílek, ale chuť je stejná, jako u nás. K tomu jsme měli denně pečivo sestávající z jednoho plátku opečeného toustového chleba, zanzibarský hutný čaj nebo (prý) výbornou instantní kávu, vychlazenou ovocnou šťávu z mixovaného ovoce a talíř ovoce – plátek melounu, pomeranče, ananasu nebo manga, popř. papáji.

 

Obrazek    Obrazek

 

Na pláži, bílé jako sníh (písek byl mořem namlet z mušliček) jsme leželi na domorodci vytvořených lehátkách z dřevěných nohou, vypletených sisálovým ležením nebo na hamakách, houpajících se mezi kůly stříšek, potažených taškami z palmových listů, které nás chránily před urputným sluníčkem. Tady jsme si vychutnávali zprávy, přicházejících denně z domova. Chodily sms-kami o tom, že v noci napadlo 20 cm sněhu, zamrzla někde někomu voda, další den a noc sněžilo, lidi se nikam auty nedostanou, dokonce nejezdí ani vlaky – 50 stupňů Celsia rozdíl! Někdy i více. Po celé pláži stály desítky restaurací s nabídkami vždy čerstvých Obrazekjídel, která místní kuchaři vařili pouze z místních surovin. Výběr byl sepsán křídou na černých tabulích a byl složen převážně z čerstvých ryb a mořských potvůrek, ale i kuřecího a hovězího masa, protože vepřové se tu vůbec nevyskytuje. Jako přílohu tu podávají sněhově bílou rýži nebo bramborové (čerstvé!) hranolky, popř. různé placičky. Vzhledem k tomu, že tu nemají žádné mražáky – byly by jim bez elektřiny k ničemu, všechny suroviny jsou vždy čerstvé a ani jednou jsme nedostali na talíř jídlo, které by nebylo kulinářským zážitkem. Poznáte 100% jídlo připravované s láskou ze zdravých a čerstvých surovin, okořeněné kvalitním a čerstvým kořením. Já tam dokonce (po prve!!) jedla ryby. Chobotnice, humra, ústřice, sépie, to ne, ale kolegové, se kterými jsme si chodívali sednout na večeře ať už za svitu loučí na pláž hned vedle moře nebo do hospůdky podél prašné cesty do kempu, kde se vařilo při jedné svíčce a my seděli u chatrných stolků s hrbatou podlahou na bambusových židličkách při svíčce v uřezané petce pod přístřeškem z mořské trávy. I tady jsme poznali cenové rozdíly: Na pláži za stejné jídlo, jako ve vesničce, dáte 10 amerických dolarů, ve vesničce pouze 5 dolarů. 1,5 litrová voda v pet lahvi je na pláži za 2 dolary, v obchůdku za 1 dolar.

Na zájezdu jsme se potkali s úžasnými, zajímavými lidmi: Podnikatelem Pepou (rovným a upřímným, charismatickým chlápkem za vodou, žádné machrovinky, super chlap!) a jeho krásnou přítelkyní Janou. Vedle nás bydlela bývalá paní senátorka Jitka, která už mezi nimi nemohla vydržet, takže teď je už jinde s mužem Petrem, rovněž podnikatelem z Brna, v dalším domečku pobývala krásná rodinka jemných a křehkým manželů – sochařů z Prahy s dospělým synem, kterému slíbili zažít ráj na zemi – a povedlo se a v neposlední řadě jeden permanentně šťastný a zamilovaný pár, kterému jsme my, ženské, záviděly tu nekonečnou a bezbřehou lásku, jež z tohoto páru vyzařovala.

 

Obrazek

Obrazek

Kromě fantastického koupání se v teploučkém průzračném moři (vlastně Indickém oceánu), jednou hladkém jako zrcadlo, jindy zase v neuvěřitelně silných vlnách, které s vámi Obrazekcloumají, naráží o břeh, vyslíkají vás z plavek a vyplavují na břeh třeba plátna místních malířů, kteří zachytili např. skákající masaje nebo divoká zvířata (ta se však na ostrově Zanzibar nevyskytují – žijí zde pouze opičky, želvy, maličké antilopy, velké jako zajíci, vačice apod. menší zvířata) Tanzanie a Keni, jsme se plavili v dřevěných loďkách i ke korálovým útesům, kde jsme šnorchlovali a pozorovali barevný život kolem korálů. Mimo delfínů, které jsme viděli, zde však žije i žralok kladivoun, ale toho jsme na štěstí nepotkali.

 

Obrazek

 

Při pobytu na Zanzibaru jsme procestovali celý ostrov. Naše okolí pěšky, do vzdálenějších koutů jsme jeli s průvodcem p. Říhou. Naše apartmány se nacházely na severozápadě ostrova (viděli jsme 5 km vzdálený ostrůvek s majákem Timbucto, ležící mezi Zanzibarem a Tanzanií). Pěšky jsme došli k majáku na samé špičce severu ostrova a navštívili rezervaci mořských želv.

 

Obrazek  Obrazek

Některé byly zdravotně handicapované, některé zdravé, rozhodně se leknete, když tento obří tvor Vám v moři zkříží cestu. Taky jsme si zde prohlédli volně visící jedovaté pavouky a hada – škrtiče pythona. Fuj! A my jsme neměli sítě v oknech. Jen vždy dobře upevněnou moskytiéru, kterou jsme stejně nepotřebovali, stejně jako očkování proti žluté zimnici nebo léky proti malárii. Viděli jsme zde méně hmyzu, než u nás. Komára ani jediného a mouchy se nám vyhýbaly obloukem, Asi jsme jim nechutnali.

 

Obrazek

 

Průvodce nám však vysvětlil, že v dubnu a květnu tam nastane období dešťů a po něm to teprve přijde. Sám Denisek při návštěvě Tanzanie v minulých letech, stejně jako jeho otec, který dnes již není mezi živými, měli (Fred dokonce několikrát) malárii, ta se však musí okamžitě léčit.

 

 

Když už jsme u léků: V Tanzánii neexistuje lékařská péče zdarma, mateřská dovolená, Obrazeksociální dávky, důchod apod. Je to tu nastaveno tak, že se rodiče starají o děti do jejich dospělosti a pak se katry obrátí. Pak se starají zase děti o rodiče a prarodiče. Snad i proto tu má každá rodina okolo 10. dětí. Školní docházka je pro všechny děti od 6ti let do 15. Nosí se stejnokroj, který sestává u chlapců z hnědých nebo modrých kalhot a krémové košile a u děvčat z modré sukně, bílé halenky a sněhově bílého muslimského šátku, který zahaluje dívkám vlasy. Ve školách se stále používají fyzické tresty – asi nutnost v takovém obrovském davu dětí….. Angličtinu umí a používají všichni gramotní občané od věku 6ti let. Závidím!!! Jen málokteré dítě potkáte v botách. Ve školách (otevřené zastřešené budovy bez oken) se děti učí na ranních a odpoledních směnách. Když škola končí, podél cest jdou tisíce a tisíce dětí v uniformách Obrazekdomů, tam se převléknou do „civilu“, kluci hrají fotbal a děvčata, ta nejsou vidět, prý se ale od matek učí ručním pracím a pomáhají s domácností.

Místní obyvatelstvo je úžasné! I přes bídu, kterou si tam žijí, jsou šťastní, spokojení, optimističtí a usměvaví. Každý, kdo vás potká, vás pozdraví „JUMBO“ (džambo). Roztomilé. Co je trochu problém, je focení. Nemají rádi, když si je fotíte, nezjistila jsem proč (snad jim kradete duši?). Když filmujete nebo fotíte, vždy se jich zeptejte. Někdo Vám to možná povolí. Moc jsem se těšila na tváře, z každé vyčtete nějaký příběh. Každá je krásná. Ale – bohužel, fotek tváří mám minimum. Stalo se mi na pláži, když jsem točila videokamerou, že po mně jeden adolescent hodil docela těžkou větví, měla jsem štěstí – netrefil a tak dnes si můžete přečíst můj příběh o této nádherné země pod rovníkem. Náš pilot nám rovník ohlásil těmito slovy: „Dámy a pánové, omlouvám se vám za to malé drcnutí – to jsme narazili na rovník a jsme na jižní polokouli“.
Pokud se někdo z Vás vypraví prozkoumat ostrov nebo 61 malých přilehlých ostrůvků, které tvoří souostroví Zanzibar, pak vám poradím pár typů (vyzkoušeno osobně):
Spice Tour = cesta za kořením

Navštívili jsme farmu koření, kde nás mladí kluci provedli malou vesničkou se spoustou Obrazekstromů, keříčků, rostlinek a my konečně viděli, jak se do sáčků v našich obchodech dostalo koření, které třeba denně používáme. Viděli jsme, jak roste, sklízí a zpracovává se např. vanilka (lusky), skořice(kůra keřů a stromů), pepř (je pouze jen jeden druh, který se dalším zpracováním stává buď černý, zelený, bílý nebo červený), zázvor (kořen), muškátový oříšek (zavřený v nádherné červené síťce), hřebíček – největší vývozní artikl tohoto ostrova, dokonce se odtud pašeráckými gangy vyváží. Viděli jsme, jak se pěstuje ananas a ochutnali jej čerstvě useknutý, kolmo k nebi rostoucí z keříku s listy podobnými jako rostlina yucca nebo aloe. Jeden mladík před námi vylezl na palmu a poslal nám dolů k zemi několik naprosto úžasných kokosových ořechů. Jedli jsme je v nám známém podání – tvrdý kokos s osvěžujícím, lahodným kokosovým mlékem, ale i pro nás neznámou variantou – loupali jsme vláčnou, neuvěřitelně dobrou dužinu po plátkách. Byla měkká a bylo jí Obrazekmálo…. Tu chuť mám stále na jazyku, nezažila jsem ji nikdy před tím. Ochutnali jsme čerstvé pomeranče, mandarinky, limetky, chlebovník, smrďávku – jak 3 roky starý plísňový částí tekoucí sýr, i jiné, nám neznámé ovoce. Viděli jsme, jakým způsobem roste a pak dále zpracovává henna na zdobení těla, jakým způsobem se léčí pořezaná kůže, štípance od hmyzu za pomocí rostlin a jejích různých částí, přírodní antibiotika – vše čisté a z přírody. Mohli jsme si tu na stánku koupit jejich pravé čerstvé koření, čaj, kávu a vonné esence. Úžasný zážitek! Milí lidé. Zatímco nám Ali povídal o koření kolem, další dva mládenci z banánového natrhaného listí upletli damám kabelky, na krk náhrdelníky ve tvaru žáby, pánům kravaty, prstýnky – jiný pro muže a zdobnější zas pro ženy a pánům cylindry, damám královské korunky. Využije se zde každá surovina. To, co je dovezené a nerozloží se (např. pet lahve, igelit apod.) tu vůbec nezapadá a hyzdí nádhernou tropickou přírodu.

 

Obrazek     Obrazek

 

Obrazek     Obrazek

 

 

Stone Town

Vydali jsme se v neděli na prohlídku hlavního města Zanzibar, pro domorodé obyvatelstvo do Stone Townu. Město je zapsáno ve světovém dědictví Unesco – trochu jsme nechápali, ale budiž. Začali jsme městskou tržnicí – naprostý úžas: Vešli jsme do uzounkých uliček Obrazekchráněné tržnice, kde sotva projdou dva lidé proti sobě. Hned u vchodu na Vás valí bulvy a vyplazují jazyky uřezané kravské hlavy, na dalším stole jen tak přes sebe leží usekané kozí nožky, vedle se povalují slizké chobotničky, pak zas ryby různých druhů a velikostí, raci, krabi, humři, slávky, mušle…… nad tím vším hejna much a zkuste si představit ten smrad, co vás nadavuje, i přes to, že všechno je tu čerstvé. Projdete kolem koření - částečně přebíjí svou vůní pachy, ze kterých jsme rychle utekli. Koření je tu v obrovských pytlích na váhu, ale i pěkně nabalené do věnečků a lodiček, pytlíčku i zabalené v mističkách z rákosu např. ve tvaru Afriky – pěkný suvenýr. A už se ocitáme u ovoce. Je ho tu mraky a všichni na vás dotírají víc než mouchy u masa. Smlouvání je tu národní sport. Pak část se suvenýry, oblečením, Vycházíme uličkou ven z tržnice, ale v každém přízemí domku je obchůdek s něčím nebo ze vším. I tady se bohatství posuzuje podle vchodových dveří. Čím jsou výpravnější, tím větší bohatství za nimi „bydlí“. Procházíme částí, kde se na ulici vyrábí z teakového a jiného, námi nepoznaného exotického dřeva masivní nábytek, převážně pro lidi z města, protože taková postel by se do chatrče prostých domorodých obyvatel ani nevešla. Navštěvujeme prodejnu suvenýrů naproti domu, v němž se narodil a do svých sedmi let žil s indickými rodiči Freddie Merkury, navštěvujeme bývalý trh s otroky, prohlížíme si celu ve které čekali na nový osud, a odkud putovali do světa. Viděli jsme jejich památník otroctví, katedrálu a prohlídli si další zákoutí města z doby vlády ománských sultánů. V Africa House jsme se občerstvili na vyhlídkové terase ve stylovém prostředí a pokračovali po pobřeží oceánu Forodhani Garde kolem staré pevnosti na prohlídku Domu zázraků – bývalého sultánského paláce, dnešního národního muzea.

 

Obrazek   Obrazek

Obrazek   Obrazek

Obrazek    Obrazek

 

Obrazek

Z přístavu u obrovského baobabu ve městě jsme odpluli tradiční dřevěnou lodí na Prison Island, prohlídku chovné stanice vzácných suchozemských želv sloních, malinkatých antilop a vykoupali jsme se v rozbouřeném, divokém oceánu.

Na jižním konci ostrova zůstal malý zbyteček tropického pralesa – národní park Jozani Forrest a Chwaka Bay. Jsou tu nádherné vzrostlé stromy, keře, traviny, rostliny, žáby, broučci, motýli….Je to jediné místo, kde žije vzácný druh opic Red Colobus, vyskytující se pouze na Zanzibaru. Opičky jsou tu sice chráněny, mají přes silnici své provazové žebříčky a přes park je omezená rychlost, ale nenajdete je nikde po celém ostrově, neboť se zde traduje, že opice je nečisté zvíře a kde se opice dotkne úrody, tam se nebude dařit. Cca 2 km odtud se nachází mangrovové porosty s obnaženými kořeny, bahnitým dnem, zažívající 2 x denně příliv a odliv vody, stoupající z oceánu.

 

Obrazek

Safari Blue

Výlet tradiční dřevnou lodí show spojený s pozorováním delfínů na otevřeném moři a šnorchlováním. Na ostrůvku Menai Bay pod vzrostlými stromy jsme měli nachystán oběd o několika chodech. (mořské plody, ráčci, grilované ryby, hovězí steaky, ovoce, káva, džus, pivo Kilimandžáro). Starají se o nás převážně všude muži, ale tady vařily a připravovaly sladký likér Amarula i dvě domorodé ženy. Po obědě jsme se šli podívat ve výhni více než 40 st. Celsia (zatím, co u nás zuřily sněhové vánice) do středu ostrůvku na 500 let starý baobab a pak do stínu neúprosného slunce. Po připlutí na ostrov jsme šli po suchém mořském dnu, které odkryl hluboký odliv. Na ostrově jsme strávili cca 3 hodiny, kdy si málokdo odpočinul při neúnavném bezdůvodném ryčení rozmazleného italského dítěte. Pro porovnání: Za celou dobu pobytu jsme nezaslechli nikdo ani jedenkrát pláč domorodého černého dítěte! Až se moře vrátilo (nastal příliv), vydali jsme se mělkou vařící vodou zpět do lodi a objeli si korálové ostrůvky s hlubokými zálivy, koupáním se v otevřeném moři a návratem do přístavní vesničky Fumba.

 

Obrazek  Obrazek

 

Ostrov Mwana-wa-Mwana navštívil pouze Zdeněk, protože já už nechtěla zažít znovu to, co předešlý den, kdy jsme dřevěnou plachetnicí pluli pozorovat podmořský svět v pětimetrových vlnách. Tam jsi si tak vyprázdnila žaludek… rybky měly krmení na 14 následujících dní. Prý byla plavba ještě divočejší, než předešlý den, ale stála za to. Viděli a koupali se s delfíny, po cestě se jim na divokých vlnách zlomilo ráhno (velké dobrodružství). Na severo-východě ostrova bylo prý úžasné šnorchlování a vodní hladina jako zrcadlo.Obrazek
Na naší západní straně ostrova jsme si všichni užívali každý den západu slunce. Romantika, teplíčko, vůně, volno, exotika – synonyma úžasné a nezapomenutelné dovolené.  

Dle mého názoru by měl celý český národ navštívit tuto zemi nebo jiné části Afriky, kde to bude podobné, mnohde určitě ještě horší. Tady by měl každý prozřít a uvědomit si, jak jsme rozežraní v našem civilizovaném světě, jak si zbytečně stěžujeme, s každou rýmečkou svého dítěte utíkáme k lékaři pro antibiotika a nadáváme, že musíme připlácet. Když u nás mladé maminky odkládají od prsu své dítě, aby si mohly zase konečně zapálit, dát dvojku bílého a dobré laté, vzpomenu si na mladou maminku v Africe, která kojí své tři poslední děti, Obrazekaby se nemusela dívat na to, jak trpí hladem. Celá rodina tam musí žít z misky rýže nebo kukuřičné mouky nebo si zajít někam do přírody utrhnout nějaký ten plod, který všechny nasytí. Je zde těžký těžký život, každá kapka vody má cenu zlata. I já se dnes – po výchovné návštěvě Zanzibaru jinak chovám – nenakupuji zbytečně do lednice, když čekám na teplou vodu z bojleru ve sklepě, chytám studenou vodu, kterou pak zalévám kytky, vypínám i elektroniku vypínačem (nechte si spočítat, kolik Vám takto uteče peněz, které byste mohli uplatnit jinak a to nemluvím o škodlivých nanoTeslách, kterých máte ve vzduchu tolik, že je s podivem, že jste ještě neumřeli) a už tolik neutrácím za „bezduché předměty“ (jak by řekl úžasný pan numerolog Ing. Walek).

 

Na závěr ještě pár informací o jiném světě, kde nevidíte nešťastných tváří, i když určitě i rady mají své problémy. Průměrná mzda tu dosahuje 50 amerických dolarů na měsíc. To je u těch pracujících a těch je na ostrově a přilehlých ostrůvcích jen 50%. Mně osobně se ale zdá, že nezaměstnanost zde bude činit daleko více, než 50%, protože kromě zemědělství, obchodu, lidí, kteří pracují v cestovním ruchu a pohostinství, státní správě, pár učitelů a lékařů tu snad ani žádná jiná práce není. Ano, jsou tu i řemeslníci – musí být, ale těch je minimum. Lidé si tu vše vyrábí převážně sami.
Přece jen stát dává příspěvek na děti, a sice pár drobných na pořízení látky na ušití školního stejnokroje. To asi proto, aby nebyly vidět sociální rozdíly. Z látek pak nechávají rodiče dětem ušít stejnokroj, ale to už za své. Je to však jen kapička v moři potřeb lidí.

A tak přemýšlím, až všechny ty tisíce a desetitisíce školních dětí, které jsme cestou na naše výlety viděli ve stejnokrojích chodit do a ze školy, dospějí, co budou dělat? Jen doufám, že někdo z civilizovaného světa jim tam nedovleče paneláky, těžký průmysl, komerci. Přeji jim, aby si co nejdéle ubránili jejich šťastný a zdravý svět. Lidé jsou tam opravdu zdraví, šťastní, pružní, pevní – tedy – pokud nepracují v cestovním ruchu a nemají přebytky ve stravě. To pak vidíte ihned ty rozdíly. Pár jsme jich na pobřeží, ale hlavně na moři, potkali. Většina z nich však stále žije ve šťastné symbióze s přírodou. Když se pak vrátíte a musíte do supermarketu a kouknete do košíků nakupujících, je vám líto: Kam se to vlastně řítíme? Vyhoď to zbytečné mlsání z košíku, nepij ty přeslazené ozářené vody v petkách, uber mléčných výrobků – zachraň své zdraví a život! Ne, nemá to smysl, pokud jste nenavštívili tzv. „rozvojovou zemi“. Až tam pochopíte, že návrat k přírodě a přírodnímu stylu života snad zachrání……

 

Obrazek   Obrazek

Obrazek   Obrazek

 

 

Neuvěřitelná těla mají Masajové. Ti byli na Zanzibar povoláni ze severu Tanzánie, aby zde předváděli folklór této etnické skupiny obyvatel. Mají neuvěřitelně štíhlá těla, končetiny jako z ebenového dřeva, ozdobené kontrastně bílými korálky z lasturek jak na nohou, tak i na rukou, pestrobarevné (po nejvíce červené a fialové) šátky na svých exkluzivních tělech, které tvoří (i u mužů, masajské ženy jsme tam nepotkali, ty zůstaly Obrazekasi v Tanzánii) šaty se sukní nad kolena a odhaleným jedním ramenem. Pokud je mladý muž nezadaný, má dlouhé vlasy zapletené do jemných copánků, ukončených pírky a mušličkami. Až se ožení, vlasy si ostříhá. Při bližším zkoumání zjistíte, že tito muži, kteří sem byli prezidentem povoláni a slouží jako hlídači v luxusních hotelových komplexech (nejčastěji otvírají zavřené brány) nebo jen tak chodí s dlouhou štíhlou vyřezávanou hůlkou po pláži a dělají společnost bílým turistům. S tím nemají problém, vždyť se tady každý domluví anglicky!... Pokračuji s tím bližším zkoumáním obličejů: Mají na své tváři taková otištěná kolečka – jakoby zátky od piva, jen trošku menší. Takovým znamením si muži značí své narozené děti. 1. dítě má jedno kolečko na obličeji, ale tento, který sedával u dřevěného stánku, ale neuměl počítat – pokud měl zákazníka, obracel se na místního domorodce a ten mu pomohl navyšovat cenu a odebrat turistům peníze, měl na obličeji těch koleček alespoň dvacet. Vysvětlil nám to náš soused v letadle, který byl celou dobu pobytu v Keni na Safari mezi Masaji, tam to vypátral.

No a já od tohoto Masaje koupila jeden originální suvenýr, který jsem objevila a musela ho mít, protože tady ten předmět není bezduchý, 100% ducha má a moc si jej vážím, protože jsem penězi, které jsem za něj vydala, pomohla na chvíli nasytit místní úžasné lidi. Byly to masajské boty, vyrobené ze starých pneumatik – takové vietnamky s anténkou. Pan Baťa by koukal! 

 

Obrazek  Obrazek

Obrazek  Obrazek

 

 

Také jsme si dovezli 2 figurky masajské ženy a muže, ručně vyřezávané, filigránsky dozdobené malinkatými mušličkami a domalované typickými červenými barvami. Už když jsme vystoupili u tržnice ve Stone Townu, nalepil se na nás jeden mladík a nabízel nám tyto suvenýry. Začal na 20. amerických dolarech a šel za námi, vlastně vedle nás, neustále držíce ve výšce očí tyto postavičky ze dřeva. Nic neříkal, jen šel, držel a měl prosbu v očích. Po třech hodinách jsme neodolali a chlapec, možná už otec, ale i kdyby ne otec, určitě živitel jeho početné rodiny, si odnesl našich 10 dolarů (smlouvat musíte, jinak by je to asi nebavilo). A dnes vždy, když mi sklouzne zrak na toto dílko, se mi vybaví před očima vítězný pohled a slastné tiché „áááách“ tohoto mladíka. Byl na lovu – a povedlo se. Konečně si užil svého malého vítězství.

 

Obrazek     Obrazek

 

Přeji všem čtenářů, tohoto předlouhého čtení: Buďte šťastní za každé nové a další ráno, radujte se z každého okamžiku svého života, všímejte si obyčejných věcí kolem sebe, buďte k sobě navzájem ohleduplnější, laskavější, všímavější. Neplýtvejte penězi na přežírání se a nákupy zbytečných (třeba) předražených hadříků. Našetřete si na (jakýkoliv) netradiční zážitek, ať už je to cestování, prožitek, cokoliv neobvyklého, po čem toužíte. Ten okamžik života stojí za to. To, že tu na planetě Zemi jste, je jen obrovská náhoda. Nebo – že by ne? Nemáte náhodou přinést nějaké poslání světu tím, že tu jste? Přemýšlejte…….
 
                        S láskou Dana Luňáková

 

 

Obrazek